O blaženosti

Další díl Teologické sumy (ST I-II, q. 1-5) se zabývá posledním cílem člověka, který je zároveň principem lidského jednání, alespoň toho mravně dobrého. Tomáš souhlasí s Aristotelem, když říká, že posledním cílem člověka je blaženost. Její křesťanské vymezení se však od čistě filosofického podstatně liší. Překlad a úvodní studie Tomáš Machula.

Na přirozené rovině je pro Tomáše posledním cílem života samozřejmě život ctnosti, na rovině nadpřirozené pak Bůh. Tyto dvě roviny pak dávají i smysl rozlišení mezi štěstím, které se vztahuje na přirozenou rovinu našeho života, a blažeností představující nejdokonalejší štěstí, jehož dosažení není v našich silách a musí nám být darováno. Člověk je ve všech směrech omezený, kromě touhy po dobru a dokonalosti, která nemá hranici. Máme tedy přirozenou touhu po něčem, co nelze přirozeně dosáhnout. Proto nelze při hledání nejvyššího dobra a posledního cíle zůstat u konečných dober, ale je nutné směřovat k dobru nekonečnému. To lze ale dosáhnout pouze s pomocí nadpřirozené milosti.

Tomáš ukazuje že blaženost spočívá v nazírání božské esence. Je to jakýsi komplexní stav člověka, který různými způsoby zahrnuje všechny síly a schopnosti člověka. První a nejdůležitější je činnost spekulativního intelektu, který je aktivní i ve stavu dokonalé blaženosti. Vše ostatní je ve stavu blaženosti v klidu nebo má na blaženosti účast díky přetékání dokonalosti z činnosti intelektu. Proto blaženost v činnosti intelektu spočívá, ale nedá se na ni omezit.